Moravskoslezský Underground-Punkový Revír

Should I Stay or Should I Go

SHOULD I STAY OR SHOULD I GO
punková povídka
Petr B. Výškovický

„Ty neslyšiš, že ti zvoni telefon?!“
Teprve tohle matčino podrážděné zakrákorání ji probudilo. Úporná bolest hlavy svědčila o tom, že těch včerejších šest piv a čtyři zelené U Alibaby jí zrovna dvakrát nesedlo. A kyselá pachuť v ústech naznačovala, že v noci zřejmě zvracela.
„Tak už kluci, tak už jdou/ všichni v řadě za sebou/ každej má svůj ideál,“ vyřvával mobil, ležící kdesi na podlaze, pradávný hit kapely E!E.
Zaúpěla, spustila ruku s postele a poslepu hmatala kolem sebe, dokud přístroj neobjevila pod zmuchlanými kalhotkami. Přiložila ho k uchu a pokusila se z vyschlého hrdla vyloudit smysluplný zvuk.
„No co je?“ zachraptěla nakonec.
„Dupej, kurva, už sme tu!“ zaburácel hlas v telefonu, až se jí udělaly mžitky před očima.
Co? Kdo? Proč? Několik dlouhých vteřin trvalo, než se jí vrátila alespoň dlouhodobá paměť.
Do řiti! Do řiti! Do řiti! Fest Pod parou! Málem by zaspala odjezd na největší akci roku!
Ještě že Erik sehnal to auto. Kdyby měla cestovat vlakem, jako loni, určitě by jí banda ujela.
„Deset minut,“ ztěžka ze sebe vysoukala a zavěsila. Další minutu setrvala bez pohnutí vleže na břiše a zaobírala se myšlenkou, jestli přece jenom raději nemá zůstat doma. Došla k závěru, že je to nesmysl. Vždyť už si přece v předprodeji pořídila vstupenku za těžce našetřených pět stovek a na „Podpáře“ budou všichni, potká lidi, které sto let neviděla, uvidí mraky skvělých kapel... Ne, neúčast nepřichází v úvahu.
Namáhavě se vyhrabala z postele a nahá se odpotácela do koupelny.
Při spatření napuchlého obličeje v zrcadle chmurně pokývala hlavou. Klasická alkoholická troska.
´Ode dneška nepiju!´ umínila si v duchu, jako už tolikrát. Samozřejmě nikdy nevydržela abstinovat déle, než do pátku.
Troska a kurva.
Matně si vybavovala, že se včera s někým olizovala. Byl to Keny? Nebo snad Michal? Jak se znala, tak nejspíš oba. Ale k ničemu dalšímu nedošlo, aspoň tím si byla jistá.
´Nepiju a nekurvím se!´ doplnila svůj závazek. Nejlepší by bylo, kdyby si konečně našla chlapa. Jenže kde ho vzít? Erik a Fosgen jsou ještě děcka, Keny má vyhulený mozek a zbytek nestojí za řeč. V tomhle směru je Ostrava totálně mrtvá. Ale možná někdo zabere na „Podpáře“, tam
přece bude krásných punkerů mrtě.
Znovu pohlédla do zrcadla. Má deset minut na to, aby z téhle obludy vytvořila znovu tu spanilou, okouzlující, chytrou a neodolatelnou Kláru čili Kleš, jak jí říkali v jejich punkové bandě.
Deset minut se protáhlo na hodinu.
Znáte to přece: než se člověk osprchuje, oholí si nohy, vysuší vlasy, učeše, namaluje, vyřeší dilema, jestli si obléknout triko The Casualties nebo spíš G.B.H. a jestli dát přednost černým nebo spíše červeným bordelkám, než zapne všechny stahováky a zašněruje dvacetidírkové boty, to chvíli trvá.
Ve vyblitě žlutém Favoritu Erikova bratrance na ni už netrpělivě čekali Mařen, Lampa s Gladys a ovšem Erik, všichni čerstvě vystříhaná a vzorně postavená číra, hrající všemi barvami. A taky pětilitrový demižón prý italského červeného vína z Hypernovy.
Předsevzetí nepít jí nevydrželo ani do Suchdolu. Když po necelých dvou hodinách míjeli ceduli, oznamující, že vyjíždějí do katastru obce Moravská Třebová, byla už zase našrot.
„Hele, vstávej, zvoní ti mobil!“ třásl s ní kdosi. Pootevřela jedno oko, aby zjistila, kde je a kdo ji to budí.
No jistě, stan, ale ksicht toho polonahého týpka jí nic neříkal. Na předloktí levé ruky, která jí podávala telefon, měl vytetovaného Keitha Warrena z The Adicts.
„Blíš, blíž, blíž, blíž/ to snad ani netušíš/ co v jejich hlavách je,“ hulákal přístroj. Přiložila ho k uchu.
„No,“ zachraptěla.
„Kde si, kurva? Už sme sbaleni, čekame u auta!“
Erik.
„Už du,“ zasípala, „za chvilu sem tam.“
Zavěsila a upustila mobil mezi zmuchlané spacáky a součásti oblečení. Zavřela oči. V hlavě jí hučelo a žaludek měla jako na vodě.
Několik okamžiků si pohrávala s myšlenkou, že by tady ještě zůstala, dosyta se vyspala a vystřízlivěla. Domů by se koneckonců už nějak dostala, vlakem, stopem, jakkoli. Pak ale nasála zápach rozlitého piva a starých ponožek a zvedl se jí žaludek. V tomhle smradu a dusnu už stejně neusne.
Posadila se a začala hledat kalhotky a podprsenku. Ten neznámý typos, s nímž bezpochyby prožila bouřlivou noc, se ji pokusil obejmout a políbit; s odporem ho odstrčila.
„Nech toho,“ řekla mrazivě a pomalu se oblékala.
´Ode dneška nepiju,´ zapřísahla se v duchu. ´Nepiju a nekurvím se.´
Z posledních tří dnů a nocí uchovala její paměť jen několik mlhavých, nesouvislých útržků.
Je v nějakém stanu se dvěma borci. Jednoho uspokojuje orálně, zatímco druhý se do ní pokouší dostat, jenže se mu nepostaví.
Střih.
Je v jiném stanu s týpkem, který chce, aby se pomazlila s jeho starou, nějakou mařkou z Brna. Borka ji svléká a líže bradavky, ruku strká do kalhotek. Vymaňuje se jí a po čtyřech leze ven, aby se vyzvracela.
Střih.
V toitoice ji kdosi šuká zezadu na stojáka, oba si při tom střídavě přihýbají vína z petky.
A tak dále, a tak podobně.
Při obouvání se marně pokoušela vzpomenout si, koho ze známých potkala a s kým se seznamovala. Z mraků kapel se jí vybavovaly jen části vystoupení S.P.S. a Visáčů.
Zavázala si tkaničky a zkontrolovala, jestli jí nic neschází.
„Lásko, počkej,“ žadonil borec za jejími zády. Opustila jeho příbytek, aniž mu věnovala pozornost.
Venku zuřilo srpnové ráno. Mořem kelímků se brodilo několik špinavých individuí se splihlými číry.
Většina stanů ještě stála a jejich osádky vyspávaly, jen několik horlivců už balilo a chystalo se k odjezdu.
´Proč musí být ten Erik tak aktivní, do prdele?´ položila si zbytečnou otázku. Na Mařenovi, Lampovi i Gladys se třídenní nepřetržitá kalba podepsala podobně, jako na ní. Jenom Erik byl jako vždy ve znamenitém rozpoložení.
„No konečně!“ přivítal ji. „He, co sem našel u plotu!“
Nedotčená litrová láhev průzračné tekutiny však nikomu na náladě nepřidala.
„Co to je,“ hlesl Mařen.
„Cosyk domaciho, asi slivka. Nebo kalvados,“ přemítal Erik. „Každopičopadně voni to pěkně!“
„Fuj,“ zašklebil se Lampa, který měl odřídit zpáteční cestu.
„Tak jedem nebo co?“ řekla Gladys.
Předsevzetí nepít nevydrželo Kleš ani do Mohelnice. Když po necelých dvou hodinách
míjeli ceduli, oznamující, že je vítá město Ostrava, byla už zase našrot.