Moravskoslezský Underground-Punkový Revír

Lesní směs

a máme tady další povídku..

Přemlouvat se k tomu abych jel na kolo, to nikdy nemusím. Stejně jako k tomu abych si dal konev Yunanu ne. Zvláště, když je takové krásné počasí jako dnes. Zataženo, teplota do 25 stupňů a mraky plují rychle. Sedět doma by byl bohapustý hřích. I když na tyhle nesmysly jako je boží hněv, trest nebo mlýn apod. stejně nevěřim. Mít tak koně, černého fríského hřebce, projezdil bych cvalem všechna sídlíště. Byl by to hrozný kult skákat s ním přes průlizky a mimina hrající si na pískovišti. Vidět mě tak, blondýnám v minisukních s odbarvenýma palicema by poklesla jejich namalovaná čelist a já bych se smál. Směju se i teď. To pokaždé, když objevím nějaký hodně hnusný zapadlý kout. Trocha grafity, oprýskané omítky, zvuk výměníku a samoty. Bože, začal bych se klidně i modlit pro ty krásné místa, které nikdo nevidí. Jak můžou lidi chodit radši někam jinam, než do starých polorozpadlých objektů? Nechápu je, fakt ne.

Nevidět to, co vidím, asi bych včera radši skočil do té rozvodněné řeky, k níž jsem se ráno vypravil. Splav za Kadamem je, ironicky řečeno, fakt trapné místo. Nechutný industriální kult s kolejema a lesem po levé ruce. Do prdele, válet se tak v těch šutrech a řvát: „Kurva já nemůžu, nemůžu to přijmout!“, by fakt nestačilo, aby člověk pobral všecku tu nádheru. Nejvíce mě odvařil ten železniční most, z něhož kapala voda jako v nějaké zrůdné jeskyni. Byl to takový hnus, že jsem se smusel na chvíli posadit, aby se mi nezatočila hlava a nespad jsem na prdel jen tak. (Nerad bych, aby se mi ten řetěz, co mám na kalhotech zaryl do pozadí) Mít tady tak některé kámoše, asi bychom okamžitě rozdělali oheň. Možná je ale lepší, že tu nejsou. Mám totiž takový pocit, že bych je samou radostí z kultu nejspíše rovnou všecky upálil.

Však náhle. Co to byl za pohyb? Otočil jsem se k lesu. Mezi stromy na mě koukaly dvě oči. Takové protáhlé, svítily jako kočičí. „Kdo jsi?“ zavolal jsem a popadl nejbližší klacek, co ležel na zemi. Pak jsem ale pochopil. Byla to ona. Lesní crusterka s hodně dlouhýma neodbarvenýma vlasama. „Doufám, že jsi dneska poslouchal Remains of the day. Takové krásné počasí se nehodí na punk ani na ska.“, přistupovala směrem ke mně. Srdce se mi rozbušilo jako nějaký zkurvený kostelní zvon. Byl jsem z ní hotový, totálně zamilovaný, fakt úplně v piči. Spičaté elfí ušiska, ostré zubiska, nikdy jsem neviděl krásnější holku s tolika nášivkami mých oblíbených kapel na hadrech. „Eeeeee…“, blekotal jsem jako nějaký školák, co ztratil bačkory. Povytáhla obočí. „Hned, jak dorazim domů, si ji pustím, šamanko. Jsi můj hudební guru, bez tebe bych stále ještě poslouchal Břitny Spírz a moje vlasy by nerostly déle než 5 cm. Neoholená bradka by pro mě byla noční můra a bez gelu bych nešel ani k popelnicím!“ Usmála se na mě a já jsem si myslel, že se asi poseru.. „Správně Nazghúle. Hezky mluvíš, moc hezky.“ Potom zarecitovala svoji oblíbenou básničku a nabídla mi šálek Keemunu.“ Bez crustu ani metalu z postele dnes nevstanu.“

Zapadli jsme do lesíka a pustili se do hledání nejsušších větví na oheň. Samozřejmě jsem neměl v plánu nikoho upalovat, ale nepopírám, že má radost z této činnosti byla nehorázná. Po chvilce dorazil i Kytarista. „ Dobře jsme dneska zaskoušeli, máme novou písničku. Já neznat zvuk tvrdé kytary, skočil bych to tý rozvodněný řeky, to vám říkám rovnou.“ Za nedlouho jej následovali také Anarchista, Elektrikář. Metalista, Chatař, Lesník, Punkerka a Výměníkář. „ Tak děcka, dneska to roztočíme, přinesl jsem totiž vynikajicí Phoenix!“ Oheň vesele praskal a v ešusu se vařila voda. To bylo zlověstné, neboť jsem tušil, že nezůstane jen u jednoho šálku. A taky že ne. Po asi pěti litrech čaje na osobu, s termoskou dalšího nálevu, jsme se po dni stráveném u ohně vypravili do staré kancelářské budovy nedaleko Vítkovických železáren.
Vysoký dům s několika patry a snad několikaseti otevřenými okny v noci vypadal ještě hůře něž ve dne. Všude byla spousta střepů . „ Je to jako ocitnout se na konci světa po nějakém strašném výbuchu, který všecky zabil a zůstal tu jen ten barák.“, poznamenal trefně Výměníkář. Z dálky se ozývaly zvuky z železáren, které byly osvětlené postapokalyptickými pochodněmi. Někde tam zrovna teď jede Vagón zvaný Veronika. Je plný rožhavené strusky, která prý kdysi jakousi Veroniku zabila, když čekala na svojeho milence. Docela smutný osud. Ale ten kult!

Dveře do budovy byly, jak jinak než zamčené masivní kladkou. My však sebou měli Metalistu a ten to s železem uměl jako jiní s prachama, takže jsem hned byli vevnitř. Baterky jsme nepotřebovali. „ Páni, podívejte se na tu chodbu! Vede ke schodišti!“, zvolal kdosi a všichni hned běželi za ním. Co vám mám povídat, bylo to úžasné prolézt všechny ty nepoužívané místnosti. Lepší než mít ferrari, skvělé hadry, diskotéky a milenky. Dostali jsme se až na střechu, kde jsme dotrestali zbytek čaje. Ten zkurvený výhled, páni! Tam někde dole leží lidi ve svých postelích, přemýšlí o svých životech a němají ani ponětí o tom, jaké věci existujou. Často jsem přemýšlel o lidech a jejich osudech. Kdo vůbec jsou a kam směřujou? Odpověď však nepřicházela.

Neměl jsem ten čaj pít, fakt neměl. Od té střechy si totiž pamatuju už jenom spostu rozmazaných světel,záchvaty smíchu, oko, které mi neustále vylézalo z důlku a vlasy, mé dlouhé vlasy, které mi stály mimo hlavu. Kdoví, jak jsem se dostal domů. Cestou jsem ale nejspíš párkrát spadl do příkopu, protože když jsem se vzbudil, vypadal jsem jako křak. Všude samé listy a větve. Jestli okamžitě nevyrazím do lesa, asi umřu, uvědomil jsem si náhle. Chvíli jsem ještě poslouchal rádio, které by mi crusterka nejspíš zatrhla, kdyby se o tom dozvěděla a smál jsem se Lucii Vondráčkové-Plekancové, že si konečně našla svůj vítr. Ta její otravná píseň o tom, že chce synka, co by byl jako rváč a vánek, mi přišla vždycky docela úchylná. Říkal jsem si. Kdo se na to asi chytí? A von je to nakonec Plekanec. Chudák. Podle mě to byl docela fajn hokejista.
Vyhlédl jsem z okna. Musím rychle vyjít, než vyleze netvor. Spousta lidí ho miluje. 40 stupňů ve stínu, přecpaná koupaliště za 100 kč za den, hlavně, že svítí sluníčko. Moderátoři to v tom rádiu opakujou k nevydržení. Dneska je hezky, protože svítí sluníčko. Dneska je škaredě, protože nesvítí sluníčko. Áááá, už to nemůžu slyšet, okamžitě potřebuju kult, na koncert nebo aspoň vyjít ven z našeho paneláku.

V tu samou dobu, kdy jsem si vytahoval kolo ze sklepa, se Tomášek se svým tatínkem chystal do lesa. „ A vezměte si sebou něco na svačinu.“, podávala svému muži jeho žena dva namazané chleby. Jaké já to mám štěstí, pomyslel si Martin. Takovou to mám krásnou ženu a syna. Taky mám skvělou práci, auto dům a zahradu. A v létě pojedeme na dovolenou na Kanárské ostrovy. Tak strašně lituju ty, kteří nikdy nepoznali, co je to opravdové štěstí, že možná něco přispěju do Nadace Terezy Maxové, aby jim bylo líp.

Nasedl jsem na kolo a míjel rozpálený beton, Tesco, Kaufland, čtyřproudou silnici. Netvor vylezl zpoza mraku a zaryl mi své pářáty do zad. Zničehonic jsem pocítil, jak mi ubývají síly. Motala se mi hlava a nemohl jsem se pořádně nadechnout. Nějak jsem se dopravil na okraj lesa a tam jsem se svalil do příkopu. Kolem jezdila auta s naprosto nevšímavými řidiči. Ležel jsem tam pod nimi a zoufale jsem potřeboval něčí pomoc. Ale bylo to jako čekat na Godota.

U Gospoše už byla celá parta. Seděli u ohně a vyhlíželi mě. Malý Tomášek mezitím cupital po cestičce , na chvíli se zastavil a koukal mezi skupinu stromů. Uprostřed mýtiny doutnal oheň. Zdálo se mu, že vidí oči, hodně moc očí. Byly protáhlé a svítily jako kočičí. Dostal hrozný strach a dal se do pláče. Jeho tatínek okamžitě přiběhl a chytil jej do náruče. „Copak, Tomíku, pročpak pláčeš?“, zeptal se ho. Podíval se směrem, kam jeho syn ukazoval, ale nic tam neviděl. „ To se ti asi jenom něco zdálo, zlatíčko.“ Pro jistotu se ještě ohlédl, ale neviděl nic než mýtinu a stromy. „Blbí lidi, ,čumí, ale hovno vidí“, ulevil si Gospoš a napil se jasmínu. Ostatní se rozesmáli a Tomášek, kterého otec nesl na ramenou ztuhl děsem. Zahlédl totiž jejich průsvitná těla, ostré ušiska a špičaté zubiska.

Netvor konečně zalezl za mrak. Vydrápal jsem se nějak z příkopu a z posledních sil dojel až ke Gospošovi. Cestou jsem potkal jakéhosi chlapíka s malým harantem, kteří na sobě měli značkové hadry. Málem jsem se s nima srazil, když jsem je míjel a ten fakan se rozeřval. „Proč zase brečíš?“ zeptal se ho ten týpek docela nasraně, ale já spěchal, protože jsem měl na mále.

„Ještě pár chvil navíc a byl bys mrtvej,kámo.“ ,lil do mě Gospoš jasmínový čaj a já se klepal jako při zimnici. „Neměl jsi, sakra, jezdit okolo těch Hypermarketů, přes betonové pláně, hraješ snad ruskou ruletu? Minulej tejden takhle zahynul Rytíř. Ten pitomec se vsadil s Hrobníkem, že vydží dýl jak 4 hodiny bez kultu. Sedl si před Avion shopping park a už pak taky ani nevstal, protože ho oddělaly ty zkurvené neony.“ Mlčel jsem. Tělem se mi totiž rozlévala životodárná tekutina a já nechtěl myslet na to, co by se stalo, kdybych sem nedojel.