Moravskoslezský Underground-Punkový Revír

Staročeši versus mladočeši versus Xena

Mimo tenhle prostor ve virtuální realitě existuje jedno fórum, kde se scházejí češi. Někteří si říkají anarchisté, jiní punkáči, jsou mezi nimi však i metalisté a alkáči. Tohle fórum kdysi nedávno založil párek dobrosrdečných maníků a tuším, že se k tomu i někdo přifářil. Ale ať už to bylo, jak chtělo, podstata zůstává: Má to být místo, kde by si lidi mohli přátelsky pokecat a získávat informace mimo úřad práce, policejní stanici, supermarket a jiné podobné kraviny tvořící další virtuální prostor: TENTO STÁT. Ano, přátelé, je mi jasné, že si myslíte, to, co já. Je to překrásné idea, leč má svá četná úskalí, neboť lidé místo, aby se spojili, jdou sami proti sobě ve své vlastní realitě

STAROČEŠI. Týpci, kteří pochází ze staré školy. Zastánci staré hudby, staré módy, staré mluvy. Celý život vždy tak usilovně bojovali za svou ideu, že je to nakonec přemohlo a oni to vzdali. Sice ne všichni, ale převážná většina si na kolena klekla před státem i vlastním životem. Jejich nejlepšími kamarády se stal alkohol, cigára a hulení a všichni ostatní, co nejsou jako oni, pro ně představují hrozbu, takže je radši preventivně posílají do…hospody… Ale najde se mezi nimi jistě i spousta těch, co si stále věří a můžou na sebe být hrdí.

MLADOČEŠI oproti tomu vidí, jak hrozně veliký je nesmysl za něco bojovat a připomínají si to pokaždé, když zahlédnou ve škarpě na mol ožralé Staročechy. Takže se preventivně na všechno vykašlali, i na své vlastní přátele a vypravili se rovnou do…hospody…Jejich kamarádi jsou drogy, sex a alkohol. Sice ne všichni, ale převážná většina se ze všeho nejraději chlubí tím, na kolika kalbách se jak moc opili a kolik partnerek už vystřídali. Život pro ně nemá žádný jiný smysl. Pracovat se jim nechce, učit se taky ne a stále si myslí, že jim všechno zadarmo spadne do klína, když tomu tak není, propadají hluboké depresi. Pomalu se stávají tím, proti čemu staročeši bojovali, ale do konce to nedotáhli. Jsou otroky státu, svých požitků i mysli.

Staročeši nesnáší mladočechy a mladočeši jsou tak zaobraní sami sebou, že jim to je jedno. Ale mezi masou středního proudu se vždycky najde někdo, kdo z řady vybočuje. Někdo, kdo chce něco více. Moci být na sebe hrdý a dát echo všem, kdo jsou jako on. Věční bojovníci.
Tak se stalo, že jednoho dne se objevila princezna bojovnice. Xena, zocelená v žáru sedmi pekel. Ta, co se nikdy nevzdala i kdyby z nebe neposvěcená cola padala. Z vlasů jí odkapávala ironie, když spatřila staročechy. Její ústa stvořil sarkasmus a obličej lemuje cynismus, který tolik uráží i mladočechy. Xena, nedbaje jejich vyjevených pohledů, jednou vstoupila do fóra a rozhodla se prosekat si cestu škarpou, která se mimo fórum utváří i na koncertech a v různých klubech a hospodách.

Staročeši Host A, Host B, Host C a horda dalších společně s 5 lahvema vodky seděli u jednoho zaplivaného dřevěného stolu na nejmenovaném koncertě a nožkou si podupávali do rytmu jednoho punkového songu. Naproti nim, u dalšího zaplivaného stolu, seděli mladočeši společně s tripem, 3 lahvema rumu a 20 lahváčema. Pan Drak, paní Prak, paní Saláme a horda dalších a nožkou si podupávali do rytmu svého falešného života. Kolem se potulovala Xena, pan Koláč, paní Kočička, pan Strach, paní Umělkyně, paní Princezna, pan Počítač, paní Kačenka, pan Dread a jiní. Nevěda, kam si sednout, tančili do rytmu svých ideí.
Náhle do zadýmeného prostoru ozářeného sporým světlem oranžových svící vstoupil kluk, co měl přezdívku pan Notes. Byl znám tím, že před nedávnou dobou opustil mladočechy a úplně přestal pít alkohol. Ve chvíli, kdy vešel, zavládlo hrobové ticho. I hudba přestala hrát. „ To je ten, co nemůže chlastat.“ Ozývalo se tajemným šeptem od obou zaplivaných stolů. Host A se rozhodl prolomit tu napjatou chvíli. Vstal a pronesl: „ Pane Notesi, ani slovy nemůžeme vyjádřit tu lístost, jakou pociťujeme, když víme, že nemůžeš pít. Na tvou počest si proto teď každý dáme panáka rumu.“ Jakmile to dořekl, jako blesk z čistého nebe, se u jejich stolu objevila číšnice a začala jim všem obratně dolévat půlky rumu. A staročeši pozvedli drobné ty skleničky a připili Notesovi. U protějšího stolu, nechtěje se zahanbit, hrdinsky vstal i pan Drak. Ne nadarmo se mu říkalo lahváčový princ. Byl to skutečný mistr v popíjení piva. Jeho dlouhé pěstěné chundelaté vlasy se zavlnily ve světle svíci, když hlubokým svým hlasem zvolal. „ Kdo nepije, ten nežije! Hospodo, nos na stůl všechno odporně levné víno, co ve svých útrobách najdeš, neboť na drahé nemám peníze. Ty jsem totiž minulý týden již utratil za 200 lahváčů, co jsem s radostí nevídanou pak pozřel.“ Náhle se ozvaly hysterické vzlyky, vycházející z hrdla paní Prak. „ Copak ti je, sličná děvo?“ otázal se jí Drak ochranitelsky a mateřsky před ní postavil právě donešenou sklenici skutečně nechutného vína. „ Když mi je tak moc líto pana Notese. Chudinka malej! ÁÁÁááá!“ Pohledy plné soucitu, všech lidí v místnosti, se z paní Prak stočily opět směrem k panu Notesovi. To konečně zburcovalo i zpěváka kapely. „ Jestli to je opravdu tak, že tenhle ubohý hoch nemůže pít alkohol, ze srdce rád mu věnuju následující písničku s názvem Navždy ztracený.“ Ozvaly se tóny hluboce melancholické písně, která hraničila skoro až se stylem zvaným Emo.
Xena, která celý výjev pozorovala s ohrnutým horním pyskem, popadla radši svou minerálku a odtrajdala se usadit do tmavého kouta, odkud nenávistně shlížela směrem k zaplivaným stolům. Teda mladočechům a staročechům to tak připadalo. Že je Xena smrtelně nenávidí. Báli se jí. Nechápali její ironii, která je vysoce urážela a ponižovala. Nechápali, že ona je ve skutečnosti jenom ignoruje. Jediná Saláme to už nemohla vydržet, a protože se mylně domnívala, že Xena tajně a obdivně vzhlíží k jejímu příteli Drakovi, vypravila se za ní do temného rohu. „ Proč se nám pořád tak směješ, princezno bojovnice?“ otázala se jí troufale. Vrrrrr, ozvalo se a v napůl osvětlené tváři ironické princezny se zaleskly dva mastně ostré špičáky. „ Hraješ si na mistra Inteligence?“ nevzdávala se Saláme. Čičičiči! Vrrrrrrr! Ozvalo se mnohem více varovně. Saláme spatřila, jak se v ruce Xeny objevil hrot ne malé dýky a radši se dala na ústup, neboť pochopila, že Xena není dobrá jako nepřítel. To ovšem stále nechápali staročeši.

Další den na fóru všem do oka nepříjemně padl fejeton Xeny, který pojednával o trávě. Xena v něm tvrdila, že tráva se nemusí za každých okolností jevit jako zelená, ale že je někdy dokonce i zelenočerná a modrozelená. Své tvrzení dokládala vědecky ověřenými fakty, celá úvaha byla pojata lehce a vtipně, hraničilo to skoro až s velmi legrační esejí. Nicméně staročeši rudí vzteky, že si někdo dovoluje tvrdit něco jiného, než se oni domnívají, tedy, že tráva je za každých okolností, i těch, kdy na ni svítí modré světlo jedině zelená, se do ní nepříliš účinně hned pustili.“ To je pitka! Měla by chcípnout! Ať táhne do prdele!“ volali. Byli tam i tací, co s jejím názorem také nesouhlasili, avšak mírně a s patřičnou sebeúctou jí to sdělili, a tak se vyvinula diskuze. To se ale natolik nelíbilo staročechům, že zase zaječeli. „ Je neuvěřitelně sobecká, protože používá ironii, které my nerozumíme. Má vysoké ego, protože si dovoluje nahlas říkat názory, se kterými my nesouhlasíme!“ Nakonec to všechny znechutilo, takže od normální diskuze se upustilo. „My nechceme, abys nám psala na NAŠE fórum!“ bušili pěstičkami do země v šeru svého pokoje dokonce i někteří, jinak laxní mladočeši a po tváři jim vzteky kapaly slzičky. Ale nebylo jim to nic platné. Xena psala a psala a psala. „ A budu psát až do smrti.“ Sdělila jim nevzrušeně. Chtěli proti ní založit odboj a dokonce na moment zapomněli, že mezi sebou mají spory, mladočeši se staročechy. Ale neuměli se mezi sebou dohodnout a nakonec se zase pohádali, takže to všechno ztroskotalo. Usilovně se alespoň snažili zastrašovat jiné mladé bojovníky. Kdykoli někdo na fórum vložil tentokrát už jakýkoli článek, okamžitě spustili: „ Eeee be ble, fuj, hnuj, aaa, mama, kaka, čura, ebebebebe, blablabla.“ Všem to ale pak už bylo jedno. Jednoho dne totiž stejně jako všichni ostatní na téhle zemi chcípnou a nikoho to nebude zajímat, protože jsou tak ubozí. Kdyby bylo mistrovství světa v ubohosti, tak oni jsou až druzí, protože jsou tak ubozí, že by to ani nevyhráli.

Přátelé moji, i já se přiznám, že jsem se Xeny původně bál. Její provokativní výroky, povýšený pohled a především to nekonečné sebevědomí, s nímž by tak lehce poslala do hajzlu všechny, co by odvážili postavit se jí do cesty, mě naplňovaly hrůzou. Cynismus s jakým nemilosrdně říkala i ta nejstrašnější fakta, mě úplně ochromoval. Ale překonal jsem se, protože nic se nemá přehánět. Ani strach ne. Jsem veliký pan Novinář, takže jsem se za ní jednoho dne vypravil do jejího doupěte. Ve dveřích se objevila milá, vůbec ne škaredá slečna. „ Dáš si čaj?“ nabídla mi a já ochotně souhlasil. Yunan to byl výtečný! „ Takže, princezno, moji čtenáři se domnívají, že si myslíš, že jsi dokonalá, je to pravda?“otázal jsem se jí. Nevzrušeně popíjela čaj a ani se na mě nepodívala. „ Ne, nemyslím si, že jsem dokonalá, jsem jenom hodně drsná na ty, co se mě nebo někoho jiného, na kom mi záleží, snaží otravovat a poučovat. Jsem hodně drsná na ty, co přede mnou troufale projevují svou slabost a jejich ego přerůstá Mont Everest. Jsem nemilosrdná na ty, kteří jakýmkoli způsobem projevují násilí a vlastní tupost. Je to tím, že jsem prošla tvrdou školou, sparťanským výcvikem. Nebýt toho byla bych dnes možná jako někdo z mladočechů.“ „ To je vskutku zajímavé. Co to bylo za školu?“ „ Byla to škola bolesti, kde pokaždé, když jste se odvážili pozastavit, na hlavu vám posadili trnovou korunu a do zad vám šlehalo tisíce bičů. Nešlo to, vzdát se, museli jste prostě jít dále. To si staročeši ani mladočeši neuvědomují, pokořují sami sebe a ještě ke všemu sami před sebou.“„Ano, ale vypadá to, že vy nikomu nedáváte šanci! Všem se pořád jenom smějete?“ zvedl jsem se s vášní na rtech z kanape. „ Ne, já se nikomu vůbec nesměju. Moje sarkasmy jsou sice útočné, ale doopravdy vážně je bere jenom ten, kdo se neumí zasmát sám sobě a jedné střelené princezně, co má ráda černý humor. Ano, občas mě popadne záchvat vzteku, ale snažím se ho konstruktivně využít ve své pŕoze. No ale, když to lidi berou doslova, brečí zuřivostí no, co na to mám ještě říct?“ zasmála se zvonivě a já si všiml těch jemných světélek, co se jí mihla v očích. „ A prosím vzkažte Saláme, ať se neuráží, ráda se s ní poznám, ale nesmí se přede mnou ponižovat, tvrdit, že ví něco, co já ne. A taky, pokud uvidím, že si nejde za svými ideály, že o sobě přehnaně pochybuje, že nemá dost síly jít stejným tempem jako já, že se jí osobně dotýkají mé vtipy, tak že to asi nikdy nebude fungovat.“ Unavený, ale šťastný jsem po několika hodinách rozhovoru a litrech čaje opustil Xenu a napsal tenhle článek, který v dobré víře, vám drazí přátelé, staročeši i mladočeši a všichni bojovníci, dávám k dispozici do vaší virtuální reality. A dělejte si sním co chcete! Váš Drak číslo 2( ne však ten samý jako lahváčový princ)